Mlýn Rabštejnka

Mlýn Rabštejnka, zaniklý při stavbě vodní nádrže na Vrchlici v 60. letech 20. století, byl po staletí svědkem příběhů mlynářů a jejich rodin. Od prvních zmínek ve 14. století až po jeho zatopení se tento mlýn stal součástí nejen historického panoramatu Malešovska, ale také bodem rodové historie Novákových a Procházkových. Tento článek nabízí podrobný pohled na osudy mlýna a jeho obyvatel v proměnách času.

Přibližně deset minut chůze od Staré Lhoty u Malešova ležel na Vrchlici mlýn Rabštejnka. První zmínky o mlýnu pocházejí ze 14. století, kdy patřil k hrádku Rabštejn, zaniklému v roce 1455, který stál ve středověku na ostrohu nade mlýnem. Poté patřil různě k panstvím Dobřeň a Malešov.

V průběhu let se tam vystřídalo mnoho mlynářů. Historie mlýna se s rody, které sleduji, začíná prolínat v roce 1871, konkrétně od 10. února 1871, kdy Josef Novák z Tuchotic (1817-1898), můj praprapradědeček, se svou ženou Kateřinou, rozenou Rejnyšovou (1817–?) z Chotýše sepisují smlouvu trhovou a stávají se majiteli mlýna. Od té doby tam hospodaří potomci tohoto páru, byť v průběhu let byl mlýn pronajímán i mlynářům mimo rodinu.

Ze vzpomínek mého dědečka Františka Procházky: „Rabštejnka – rodiště mé maminky, opředené kouzlem jejího vyprávění o mládí zde prožitém, místo položené v hezkém údolí říčky Vrchlice na jejím soutoku s Vejvanovským potokem. Na ostrohu stávala kdysi stará tvrz chráněná z údolí rybníkem, jehož existenci prokazovala stará prokopaná hráz asi 400 metrů pod mlýnem směrem k Slaměnci. Tradovalo se, že rybník byl za dob Žižkových vypuštěn a hráz prokopána. Voda z rybníka byla asi používána při pracích na sousední šachtě „Na Rudě“ – při těžbě magnetovce. Později byl na okraji bývalého rybníka postaven mlýn.“

Rabštejnku a její hospodářství koupil Josef Novák pro svého syna Josefa (1841-1887) a to poté, co byl Josef propuštěn z armády po delším léčení zápalu plic ve Vídni. Josefův otec chtěl mít ze syna důstojníka, a tak Josef odešel do kadetky a když vypukla válka, dědeček uvádí Rakousko proti Sardínii, buď to byla Druhá italská válka za nezávislost v roce 1859 nebo Třetí italská válka za nezávislost v roce 1866, tak se jí Josef účastnil, ale onemocněl a léčil se ve Vídni. Brzy po návratu z vojny se Josef žení s tehdy sedmnáctiletou Annou Čermákovou (1852-1900) z Cerhenic.

Josef Novák, teď už mlynář na Rabštejce, byl mezi lidmi velmi oblíbený. Ze vzpomínek Milady Novákové, dcery Josefa a Anny, mojí prababičky: „Tatínek v Malešově založil divadelní spolek a pracoval také v mysliveckém spolku. Měli jsme svůj revír – celé okolí Rabštejnky. Vzpomínám si, jak mi jeden mleč (již po smrti tatínkově) vypravoval, že k němu přišel zjara, kdy už neměli mouku na chleba, s prosbou, aby mu prodal žito. Tatínek mu prý řekl: »Nač byste kupoval, půjčím Vám zrno, kolik budete potřebovat a po žních až Vám Pánbůh nadělí, mi to vrátíte.« Byl to pan Rychlík z Mezholez, malý rolník. Ten potom, když jsem v první světové válce se vrátila domů, zachránil mého syna před úrazem.“

Josef Novák vysazoval okolo mlýna a na zahradě hodně ovocných stromů, především se jednalo o švestky a různé štěpy. Na hranicích svých polností pak vysazoval topoly. Také dva topoly označovaly vjezd do dvora. Na zahradě byla postavena sušárna, kde se sušila úroda ovoce. Topilo se převážně olšovým dřevem. „Olší kolem mlýna, podél náhonu do Staré Lhoty, k rybníčku na Vejvanovském potoce bylo velmi mnoho. Vždy v zimě chasa kácela a dřevo se prodávalo řezníkům na uzení masa. Rybníček nad zahradou ve vedlejším údolí byl napájen hlavně Vejvanovským potokem. Malý náhon spojoval po levé straně zahrady rybník s náhonem z Vrchlického jezu. Pomáhal někdy pohánět mlýnská kola. Později, když do mlýna byly zamontovány motory, bylo vody z rybníku používáno do vodovodu, který byl rozveden do hospodářských budov.“

Josef Novák se ve mlýně nachladil, dostal zápal plic, následně tuberkulózu a v 45 letech zemřel. Jeho žena Anna se kvůli pěti dětem již nevdala, třebaže měla několikrát příležitost.

Starý Josef Novák měl ve mlýně svůj pokoj, ale většinu času žil v Kutné Hoře u své dcery a ke konci svého života v Nymburce u syna Karla. Když Anna v roce 1887 ovdověla, tak její rodiče, František a Kateřina Čermákovi se přestěhovali do mlýna a Anně pomáhali hospodařit a starat se o její děti. „Pod zahrádkou u vysoké zdi měl postavený včelín s malou kovárnou s měchem. Dědeček Čermák byl známým včelařem. Choval více než 50 včelstev, úly byly vyřezávané, zdobené, natřené modrou a červenou barvou.“

Po smrti Anny Novákové v roce 1900 se stává majitelem mlýna její dcera Emílie (1876-1918), tehdy již provdaná za Rudolfa Jelínka (1869-1908) z Malína. Ovšem Rudolf v roce 1908 umírá na tuberkulózu, a tak Emílie na mlýnu hospodaří sama až do roku 1918, kdy umírá, snad na španělskou chřipku.

Dalším majitelem mlýna se stává její bratr Jaroslav Novák (1879–1934). Ten však na mlýně nehospodařil. Protože Jaroslav studuje v Praze práva, odchází k justiční službě a za války zůstává na vojně jako auditor. Po skončení První světové války přechází do Československé armády jako major a slouží v justiční službě na Ministerstvu národní obrany. Dlouho je svobodný a žije bohatým společenským životem. Na cestě po Itálii onemocní a 30. září 1934 umírá. Tou dobou byl mlýn v nájmu. Celkem se vystřídali tři nájemci. Nejprve byl mlynářem pan Vyhnálek, po něm pan Sobotka a nakonec rodina Kyselova. Dohled nad mlýnem zajišťovala pro Jaroslava jeho sestra Milada, tehdy již Procházková.

Z vyprávění mého dědečka: „Maminka chválila nejvíce pana Sobotku, který byl muž značně podnikavý a který mlýn také zmodernizoval. Vybavil Rabštejnku naftovým motorem pro případ malé vody, rozvod transmisí až do stodoly pro mlácení obilí. Podnikavost pana Sobotky hnala ho však dále za větším mlýnem, takže na Rabštejnce byl jenom několik let. Nejdéle na Rabštejnce byla rodina Kyselova, která pocházela z Chlístovic, jeden ze synů se vyučil mlynářem, druhý byl pekařem v Malešově a starý pán byl dobrým hospodářem. Po jeho smrti najal mlýn jeho nejstarší syn – mlynář a dodával hodně svému bratrovi – pekaři. Chtěli však pravděpodobně rychle zbohatnout, a tak z pachtovní smlouvy pro strýce Jaroslava neplynul téměř žádný příjem, protože nájemné se takřka rovnalo nákladům na opravy, které sám nájemce ve vlastní režii prováděl.“

Podle pozemkové knihy se v roce 1935 stává majitelem mlýna Emil František Procházka (1910-1943), syn Jana Procházky (1865-1925) z Mezholez a Milady Kamily Novákové (1881-1963). Ten se mlýna ujímá až po vypršení nájemní smlouvy v roce 1937. Emil Procházka provádí na svém hospodářství kácení suchých ovocných stromů a vysazuje nové. Podél silnice k Bylanům vysazuje ořechy.  Za mlýnem u náhonu, před vantrokami, stávala velká a mohutná lípa, která byla při přístupu ke mlýnu od jihu příznačná. Ovšem její kořeny začaly narušovat zdi lednice (prostor, kde bylo umístěné mlýnské kolo) a proto byla za mlynáře Emila Procházky odstraněna.

Po svatbě Emila s Růženou Staňkovou (1913-1989) se jim narodí jediný syn Jaroslav (1939-1991).  Emil opravuje některé mlýnské stroje, jiné nahrazuje novými, takže kapacita mlýna stoupá.

Přichází však válka i se všemi svými nebezpečími. Mlynář Emil Procházka je na udání zatčen a 5. dubna 1943 popraven v Praze na Pankráci.

Mlýn a jeho hospodářství vede po Emilově smrti vdova Růžena, později jí pomáhá její mladší bratr Bedřich Staněk. V té době se na Rabštejnce opět opravuje a renovuje, hlavně hospodářské budovy.

Po roce 1948 se však menším mlýnům odebírá „obchodní mletí“ a zůstává jim jen mletí na tzv. „samozásobitelské dávky“. To ovšem podražuje a znevýhodňuje činnost menších mlýnů, také i Rabštejnky. Bedřich Staněk se žení a odchází do Neškaredic samostatně hospodařit. Vdova po Emilovi se provdala ze Josefa Hýbla, rolníka ze sousední Nové Lhoty. Pak přichází zrod zemědělských družstev a zabírání jednotlivých objektů. Mlýn Rabštejnku převzalo JZD z Roztěže a používá ho nejprve ke mletí krmiv. Pak dochází k převodu do JZD Miskovice. Objektu se používá opět jako krmivárny, ale později jen jako farmy pro chov ovcí a mladého dobytka. Budovy pomalu chátrají, zvláště mlýnice po odvezení mlýnského zařízení.

V 60. letech přichází rozhodnutí o stavbě vodní nádrže pro potřebu města Kutné Hory. Celé údolí se začíná připravovat, kácí se stromy až po úroveň budoucího zatopení. Objekty v údolí jako mlýn Slaměnec, Rabštejnka a větší část obce Stará Lhota, spolu s mlýny Karlovem, pilou pod Malešovem a „Černou chalupou“ se vykupují a bourají.

Posledním majitelem mlýna Rabštejnky je Emilův syn Jaroslav, který se také vyučil mlynářem, ale pracuje jako mistr v přípravě krmiv v bývalém mlýně Dubina u Malešova. V roce 1966 se začíná se stavbou přehradní zdi na úrovni mlýna Slaměnce a v roce 1968 mizí Rabštejnka ve vodách přehradního jezera. Celé údolí dostává po naplnění vodou úplně jinou tvářnost. Dříve značně členitý terén po zatopení splývá s okolní krajinou – náhorní planinou a vytváří poklidné jezero.

Tím končí historie mlýna Rabštejnky.