Emil František Procházka

(*10.1.1906 Mezholezy 1 – +5.4.1943 Praha)

Emil František Procházka, mlynář na Rabštejnce a otec jediného syna, čelil nejen výzvám běžného života, ale i tragickým okolnostem druhé světové války. Jeho příběh, který začíná na statku v Mezholezích a končí popravou v „Pankrácké sekyrkárně“ v roce 1943, odráží osudy lidí, kteří neohroženě čelili neklidné době. Jeho život je symbolem obětování pro druhé a zanechává hlubokou stopu v paměti rodinné historie.

Dne desátého ledna, roku 1906, spatřil světlo světa Emil František Procházka. Narodil se Janovi (1865-1925) a Miladě (1881-1963), rozené Novákové na statku v Mezholezích č. 1. Na svět přišel jako čtvrté jejich dítě, ale přivítat jej mohli jen dva starší sourozenci Jan (1902-1943) a Marie Anna (1904-1989), protože první Marie Anna zemřela krátce po narození v roce 1903. Pár dní po narození byl Emil pokřtěný v evangelickém kostele v Kutné Hoře. Křtil jej tamní farář Viktor Szalatnay a za kmotry mu byli Jan Procházka, rolník v Miskovicích č. 6 a Kamila Nováková, sestra jeho maminky.

 

O průběhu Emilova života toho není moc známo. Víme, že se v roce 1938 oženil s Růženou Staňkovou z Kostelní Lhoty. Necelý rok po svatbě se jim narodil syn Jaroslav (*14. listopadu 1939).

 

V roce 1935 se Emil stává majitelem mlýna a hospodářství na Rabštejce. Mlýn je spojen s rodinou jeho maminky Milady, kdy jej koupil její dědeček Josef Novák v roce 1871. Jeho mlynářská kariéra však nebyla moc dlouhá. Začala v roce 1937, kdy skončila nájemní smlouva na mlýn a Emil mohl začít hospodařit. Před převzetím hospodářství je Emil na zkušené v některých mlýnech na Havlíčkobrodsku. Po převzetí hospodářství provádí kácení starých suchých ovocných stromů, vysazuje nové (vysázel znovu celou stráň třešněmi) a podél silnice k Bylanům sází vlašské ořechy. Život ve mlýně se rozbíhá, Emil opravuje některé mlýnské stroje, jiné nahazuje za nové, takže kapacita mlýna stoupá. U lednice (místo, kde bylo umístěno vodní kolo) stávala velká lípa, když však její kořeny začaly narušovat zdi lednice, nechal ji Emil pokácet.

Druhá světová válka je plném proudu a v roce 1942 Emila zatýká gestapo na udání. Pravý důvod udání asi nikdy nezjistíme. Jedna varianta je, že měl uschováno 40q pšenice, druhá možnost je, že mlel lidem obilí nad rámec povoleného limitu a poslední možné vysvětlení je, že chtěl války využít k ekonomickému obohacení. Třetí variantu považuji, vzhledem k založení celé rodiny Procházků, za nejméně věrohodnou, i když vyloučit ji zcela nelze.

Ze vzpomínek mého dědečka Františka, Emilova bratra: „Pamatuji se, že při mé jedné krátké návštěvě jsem se zhrozil, co lidí z města k němu přicházelo pro výpomoc. Vím, že takto podporoval mnoho lidí z Kutné Hory. Často i lidi, které blíže neznal, což bylo spojeno s obrovským rizikem. V roce 1941 po žních opravovali mlýnské zařízení. Válce ze stolic odeslali do Pardubic. Vše tehdy dlouho trvalo, ale lidé chtěli jíst. Mleči přiváželi obilí na semletí dávek a často přiváželi i obilí k semletí navíc pro vlastní potřebu. Sami se báli doma obilí skrývat, ale mlynář to měl udělat, prý se to ve mlýně spíše skryje. Snad ve mlýně, který běží, lze těžko přesně zjistit množství semílaného obilí, ale mlýn, který právě stojí, tuto výhodu neměl.“

Z vyprávění Josefa Hýbla, syna Růženy Procházkové z druhého manželství: „Emil kšeftoval s moukou nebo s obilím a můj táta, protože se s ním znal, mu říkal: „Emile neblbni“ a Emil mu odpověděl: „Hele je válka, kdy se dá zbohatnout, tak teďka.“

Emila zatkli na podzim roku 1942. Nejprve byl vězněn v Kolíně a v Pardubicích, poté jej převáží do Drážďan a prochází několika koncentračními tábory. Na jaře roku 1943 je převezen do Prahy, do Pankrácké věznice.

V roce 1943 instaloval nacistický režim v Pankrácké věznici gilotinu. 5. dubna 1943 začali na gilotině popravovat. Poslední poprava zde byla vykonána 26. dubna 1945. Za dva roky bylo podle několika pramenů popraveno minimálně 1075 lidí, z toho 155 žen. Skutečný počet popravených v „Pankrácké sekyrkárně“ byl však nepochybně větší. Proces popravy měl svůj ustálený postup. Začínalo se obvykle v 16 hodin. Vybraní odsouzenci byli postupně předvedeni před komisi, která se skládala ze státního návladního německého soudu, velitele pankrácké věznice, funkcionáře NSDAP, zapisovatele a lékaře. Po ověření identity byl vězeň obeznámen s vykonáním trestu smrti a předán popravčímu. Tím byl po celou dobu Alois Weiss. Katovi pomocníci (jeden Němec a dva Češi) položili odsouzeného břichem na lavici a hlavu mu upevnili do dřevěného límce. Následně byl vězeň ostřím gilotiny sťat. Celý proces trval zhruba jednu minutu. Bezvládné tělo přemístili do vedlejší místnosti ke kanálku, do něhož odtékala krev. Potom bylo tělo i s hlavou uloženo do dřevěné nehoblované rakve. Rakve byly poté kolem 17. hodiny nákladním vozem odvezeny do strašnického krematoria, kde byla pod dohledem příslušníků gestapa zpopelněna a popel byl vysypán do jam u krematoria.

Z vězení, kde byl Emil, se zachovalo několik jeho dopisů a jedna odpověď jeho ženy Růženy.

 

 

Jak bylo zmíněno, 5. dubna 1943 začali nacisti s popravami v „Pankrácké sekyrkárně“. Jako třetí v pořadí byl gilotinou popraven Emil František Procházka z Mezholez.

Z vyprávění pamětnice paní Zdeňky Benešové, rozené Duškové z Mezholez: “Já jsem také z Mezholez, tak jsme byli s Procházkovými sousedi, my jsme bydleli vejš, oni kapku dole měli statek a já jsem jako znala všechny ty děti. No, oni to pro mě byli už pánové. Já jsem k nim chodila k těm Procházkům, byla tam zaměstnaná sestra mojí babičky, u telat. Pamatuji si, jako malá holka, že paní Procházková musela jet do Prahy, jak tam jeli, to už nevím, na tu popravu, jeho žena taky a ještě jeho bratři a sestra. Všichni tam museli jet. Jako tady jsem seděla a viděla je oknem, jak šli všichni ve smutku nahoru.“

 

Tím končí Emilův krátký život a za pár let končí i existence mlýna Rabštejnky.