Rozrod rodu Procházků 2026

Historie rodu Procházků je dlouhá a spletitá, sahá až do poloviny 17. století a je spojena s krajem Kutné Hory. Od doby, kdy Martin Procházka započal tento selsky evangelický rod, uplynuly stovky let, během kterých rodinní kronikáři zaznamenávali paměti, příběhy a osudy potomků. Ačkoli se mnozí pokusili rodokmen doplnit, poslední velká aktualizace proběhla před sedmdesáti lety. Nyní se rodokmenu ujímá další generace, aby zachytila všechny nové větve, které se od té doby rozrostly. Tento článek nabízí pohled na minulost, která se stala základem pro dnešní generace Procházků.

Historie rodu Procházků se začíná psát někdy kolem roku 1655, kdy se narodil Martin Procházka, který je považován za zakladatele tohoto selského evangelického rodu Procházků na Kutnohorsku. Jak píše Vladimír Procházka (1924-1967) ve svém pojednání o rodu Procházků:

„Náš rod jest největším a svým původem selským evangelickým rodem Procházků na Kutnohorsku a Čáslavsku a po tomto sepsání jeho příslušníků a historii asi vůbec nebude u nás znám osud většího evangelického rodu tohoto jména. Z šestnácti až osmnácti rodin Procházků na novodvorském panství v druhé polovině 17. století, kdysi nepochybně husitské a utrakvistické víry a navzájem jistě příbuzných, zaznamenávají se později v tomto obvodu jen ojedinělé rodiny Procházků – evangelíků mimo náš rod.“

Toto sepsání stručné historie rodu napsal Vladimír v roce 1956. Obsahuje zajímavé povídání o lidech, kteří do rodu patří a kterým nebyla lhostejná rodová minulost. Dozvěděl jsem se zde, že v roce 1859 začala vznikat „Pamětní kniha“, kterou začal psát Vladimírův pradědeček Jan Procházka (1831-1904), jenž nesl přízvisko „Selský král“. Jan při svém pátrání došel na sklonku svého života až k Jiřímu Procházkovi (1711-1759). Další dvě generace do minulosti objevil na konci 2. světové války brněnský Jaromír Procházka (1896-1945). Žel nikomu zprávu o objevu nepředal a tak tyto údaje o nejstarších generacích rodu byly nalezeny až v jeho pozůstalosti po jeho tragickém skonu v Kounicových kolejích. Další data přidal Bohuslav Václav Procházka (1874-1950), který byl zakladatelem a prvním ředitelem Vyšší rolnické školy v Čáslavi. Bohuslav popsal ve svých pamětech informace převážně o statcích, kde Procházkové hospodařili. Stručný přehled dějin rodu podal v roce 1954 v „Malé kronice“ Jiří Havelka (1882-1959).

Velkou měrou přispěl do historie rodu již zmiňovaný Vladimír. Nalezl sourozence a potomky nejstarší generace, dohledal a uspořádal řadu potomků Josefa Procházky (1752-1824) a jeho syna Jana Procházky (1778-1833). Podařilo se mu doplnit údaje o větvi miškovické, mezholezské, kutnohorské a starokolínské. Podařilo se mu opětovné nalezení větvě chlumecké, neškaredické a malínské, jejichž stopy mizely během 1. světové války. Své dílo, krom sepsání historie rodu, završil vydáním „Rodokmenu selského evangelického rodu Procházků z někdejších panství Novodvorského, kutnohorských vesnic a Veletovského“. Jak píše Vladimír na závěr svého pojednání:

„Další doplňování rodokmenu může si nyní vést každá rodina zvláště.“

A rodiny se toho chopily. Téměř každá si vedla svoji další historii a zaznamenávala ji. Vznikaly nejen další knihy pamětí, které si jednotlivé rodiny střeží jako vzácný poklad, ale vznikaly i další aktualizace jednotlivých větví rodokmenu, například Radovanova nebo Otakarova.

Ale nikdo se zatím nepokusil aktualizovat celý rodokmen, tak jak jej vydal v roce 1956 Vladimír. Přibližně před dvěma lety jsem si uvědomil, že v roce 2026 to bude 70 let od vydání Vladimírova pozoruhodného díla. A 70 let je už doba na dvě až tři generace. A že by si jeho rodokmen zasloužil velkou aktualizaci. Nevěděl jsem, zda to někoho jiného téže nenapadlo, ale pustil jsem se do toho. Technicky vzato, dílo Vladimírovo není přímo rodokmen. Protože rodokmen sleduje vývoj potomků od nejstaršího předka po mužských liniích. To znamená, jde po rodovém jménu. Ve Vladimírově rodokmenu se sem, tam objevují i potomci vzešlí z dcer Procházků a z jejich potomků. Protože mě genealogie a historie rodin velice baví, rozhodl jsem se, že se nevydám směrem rodokmenu (sledování rodového jména), ani cestou Vladimírovou, kdy potomci dcer po jedné či dvou generacích končí, ale že se vydám cestou rozrodu. To znamená, že od nejstaršího doloženého předka se snažím jít po všech jeho potomcích, jak mužských, tak ženských a po jejich potomcích, až do dnešních dnů. Zajímá mě každý, kdo, byť jen nepatrně, nese v sobě genetickou informaci našeho prvního Procházky – Martina. Ponořil jsem se do starých listin, knih a matrik a našel téměř všechny, co našel Jan, Bohuslav, Jiří a Vladimír. Jen nepatrná část se mi ještě nepodařila dohledat a ověřit. Některá data, která obsahuje Vladimírův rodokmen, jsem poopravil dle nalezených záznamů (většinou se jednalo o překlepy), doplnil spoustu údajů a hlavně nalézal desítky až stovky dalších potomků Martina Procházky.

Dnešní pátrání je oproti Vladimírovu díky digitální době na jedné straně zjednodušené, na straně druhé díky zákonům o ochraně osobnosti, zejména ve dvacátém století, značně komplikované. A tak, abych doplnil posledních 70 let rodu, rozjel jsem se po celé republice a hledám žijící potomky Procházků. Snažím se s nimi navázat kontakt a hlavně se s nimi sejít. Jen za poslední rok mám za sebou takových setkání více jak 30. Všechna setkání byla velice milá a inspirativní pro obě strany a mě dodávají víru, že moje práce dává smysl. Vyslechl jsem stovky příběhů, vzpomínek, viděl tisíce fotografií a dokumentů, které dokreslují historii rodu. A dá-li Pán Bůh, tak v roce 2026 spatří světlo světa „Velký rozrod selského evangelického rodu Procházků z Kutnohorska a přilehlých krajů“.

Pokud máte pocit, že do rodu také patříte, či jsme se ještě nepotkali nebo jste nalezli nějaké další dokumenty a fotografie, neváhejte mě kontaktovat. Nejen já, ale i všichni „Procházkové“ Vám budou vděčni.