Magie genealogie a její dobrodružství

Genealogie, to není jen tak ledajaký koníček. Je to dobrodružství, ve kterém se snoubí detektivní práce, trocha magie a neodbytná touha zjistit, kdo vlastně byli ti, co tu byli před námi. Člověk začne nenápadně – najde nějaký ten rodokmen v dědečkově pozůstalosti – ale brzy zjistí, že už v tom lítá až po uši. Každé jméno v matrice, každý zažloutlý portrét pradědečka v klobouku se stanou dílkem skládačky, která vám postupně odkrývá dávno zapomenutý svět vašich předků. A když se jednou začnete dívat do očí lidí z minulosti, už se od toho neodtrhnete.

Genealogie, to slovo je samo o sobě záhada. Zní to trochu jako něco učeného, co by vám říkal dějepisář ve škole, zatímco vy si malujete do sešitu. Věda o předcích, tak nám to přeci říkali, že to je. Jenže když se člověk pustí do toho pátrání a hledá a hledá, začne to mít zvláštní náboj, něco jako… ano, přesně tak – něco jako magie.

Všechno to začalo jednou pozůstalostí, která čekala na přebrání, a mezi všemi těmi krabicemi a papíry ležel rodokmen. Po dědečkovi. Na začátku to byl takový… jak to říct… letmý zájem. Říkal jsem si, že to zkusím, třeba objevím pár jmen, něco hezkého o prapradědečkovi a praprababičce, a tím to tak nějak skončí. Jenže ono to mělo úplně opačný efekt – člověk začne pátrat a najednou zjistí, že ho to vtáhlo. A přestal jsem to chápat jen jako občasný koníček, ale začal to brát jako opravdové poslání.

Zjistil jsem, že mí předkové byli převážně evangelíci z Kutnohorska, Čáslavi, Kolína, a později až z Benešova a Mladé Boleslavi. A každý z nich byl jakýsi odkaz. Sledoval jsem jejich stopy, luštil kurent, což – jak asi víte – není vůbec jednoduché, protože tahle stará písma se na člověka dívají, jakoby říkala: „No tak, hochu, ukaž, co umíš.“ A já se tedy snažil a objevil rodinné příběhy, které jakoby na mě přímo čekaly.

Jednou jsem seděl u těch zažloutlých matrik a listoval jako v detektivce, jako když Sherlock Holmes hledá další stopu. Po hodině bádání jsem najednou zjistil, že jsem našel záznam o svém praprapředkovi, který se objevil v matrice v roce 1820 jako malý klučina křtěný ve víře evangelické. A tak jsem si říkal: „Tak tady to máme, hochu! To je přesně on!“ No a chtěl jsem už na chvilku odpočívat, když v tom jsem narazil na další jméno, a najednou jsem seděl u té matriky zase. Řeknu vám, že genealogie je skoro jako černá díra – jednou vstoupíte a už vás to nepustí.

A když jsem objevil nějakého toho pradědečka, chtěl jsem najednou vědět víc. Chtěl jsem najít dalšího předka a pak dalšího, až mi jednoho dne docvaklo, že jsem vytvořil strom plný větví a větviček, každá vedla k nějakému osudu, k nějakému člověku, který měl svůj život, své radosti, svoje starosti, a já je tak nějak objevil, jakoby mi sami podávali ruku z minulosti.

Pak to přišlo. Fotografie. Jak jsem se dostal k těm starým fotografiím prababiček a pradědečků, držel jsem v ruce takové to zašlé, trochu špinavé a potrhané, a jak jsem se na ty tváře díval, říkal jsem si, že koukám na své vlastní příbuzné, na lidi, co kdysi byli. To jsou chvíle, kdy si člověk připadá trochu jako cestovatel v čase. Překročíte hranici století a najednou se díváte na člověka, který má stejný pohled, jen jiné oblečení a klobouk. Fotografie, to je opravdová magie genealogie. Najednou si člověk říká, že se s nimi musel někde potkat, a že mu pradědeček v tom kabátě a klobouku snad poví, kde kopal studnu.

No a k tomu všemu patří setkání s žijícími příbuznými. To je taková kapitola sama pro sebe. Víte, ono se řekne „rodinný sraz,“ ale když přijdete na sraz a zjistíte, že ten pán s brýlemi, kterého vidíte poprvé, je váš vzdálený bratranec, a že má doma taky praprababičku s prapradědou v rodokmenu, je to zvláštní. Najednou si povídáte o lidech, co tu byli před sto lety, a každý přidá kousíček příběhu. Je to, jako když skládáte puzzle, ale nikdy nevíte, kolik dílků ještě chybí. Taková setkání mají v sobě jakési zvláštní kouzlo – jako byste našli dávno ztracenou část sebe sama.

Člověk se tak ponoří do všech těch příběhů, že už nejde přestat. Dnes už vím, že genealogie není jen o rodokmenu, o těch větvích a větvičkách. To, co vás u toho drží, je vášeň. Vášeň a taky ta touha poznat, kdo byli ti, jejichž krev vám koluje v žilách. Připadáte si jako strážce všech těch starých příběhů, a víte, že kdybyste je jednou přestal hledat, přestal by existovat kousek vás samých.

Genealogie, to je prostě něco víc. Je to pátrání, kde se příběhy a fotografie mění na skutečné lidi, na pradědečky a prababičky, kteří tu byli před námi a přinesli nám kus své historie. Takže jakmile člověk jednou začne hledat, nemůže přestat.